Bez licence

7. září 2018 v 8:34
Chtěla bych to slyšet. Teď. Teď, když jsem se před dvěma hodinama dozvěděla, že moje mladá sestra má rakovinu. Jen tak, z ničeho nic. Rakovinu slinivky, takže prognóza půl roku?
Chtěla bych to říct. chtěla bych jí to říct. Že to musí přece musí dobře dopadnout.
Chtěla bych tomu věřit.
Nemůžu ani jedno. Můžu to napsat jako téma týdne.
Ale dobrý to nebude.


P.S. Prosím, vy, kteří jste přesvědčeni, že jde o nějakou citově-vyděračskou licenci, nepište to do komentářů. Protože fakt nejde.
 

O pozdravu a papučích

6. září 2018 v 13:19

Nestěhovali jsme se na venkov proto, že bychom toužili po větším sepětí se zemí, chtěli se odstřihnout od hektičnosti města a prahli po ryzím člověčenství. Po více než půlstoletí života v tuzemských metropolích (o té jedné se v té první nesmí říkat, že je to metropole, ale my Moravané víme své) nás na vesnici vypudily peníze. Co jsme získali? Bezprostřední kontakt s přírodou, nebe plné hvězd skoro každou noc, ticho - a poznání, že ryzí člověčenství se na vesnici už tak úplně nenosí. Protože největším rozčarováním pro mne na začátku bylo, že v naší zhruba třínáctisethlavé obci vám na pozdrav odpoví jen málokdo. Dobré dny jsem rozdávala na potkání první dny, týdny i měsíce, ovšem obvykle bez odezvy. Tím víc jsem si připadala jako městská husa, která přišla převychovat venkov podle Gutha-Jarkovského. Vždyť i v naší ulici ve městě jsme se po letech společného soužití zdravívali snad všichni (však na kafe nás to nezavazuje). A tak zatímco na cyklostezkách opřádajících naši obec jako pavučina, pozdraví i ti největší makáči připomínající stažené králíky, mezi domy, před kostelem stejně jako za kostelem nebo u hospody odvětí z našinců málokdo, v lepším případě na půl pusy, nejčastěji však nasadí něco mezi "poukrfejsem" po obrně a přidá do kroku. Ani když společně zíráme na dveře ve vlaku, kdo nejrychleji stiskne otvírací tlačítko (a tudíž je jasné, že jsme z jedné vesnice, neboť dál už by osobákem nikdo nejel), pozdrav nic. Pohled mrtvoly na dovolené.
Vzdala jsem to. Postupně mi však začaly docházet jiné maličkosti. Jako třeba když se moje spadená a ztracená ježíškovská rukavice objevila v krámě za pokladnou, kde trpělivě čekala, než mne napadne dojít se sem zeptat, jestli ji náhodou někdo nepřinesl… Donesla ji paní z domu na nároží, kterou jsem asi nikdy neviděla (a tudíž nepozdravila). Když jsme přede dveřmi našli kbelík plný medvědího česneku (zdravím na dálku, ale nevím koho). Taška se jmelím na zápraží. A tak se mi to spojilo. Bylo-li mi divné, že místní ženy tu běžně chodí ven v papučích (i do krámu bačkory s bambulkou, na vzdálenější zahradu bez, a šup na kolo), teď tomu už vlastně rozumím. Je to tady všude naše doma, a doma se zdraví jen dvakrát. Při příchodu a při odchodu.
A poslání: Přestěhováním na venkov jsme získali bezprostřední kontakt s přírodou, nebe plné hvězd skoro každou noc, ticho - a poznání, že ukotvení balvanu je důležitější než fakt, jestli na něm vyrostly bílé kvítky.

Branky, body, pi-kotky

11. července 2018 v 13:06

Je vostrá, i když není Jindra. Nová relace Branky, body, kokoti a hlavně její moderátorka, herečka Tereza Dočkalová je prostě k sežrání, i když asi jako chilli. Pálí to o trošku víc, než by bylo akorát, ale nelze přestat. Nicméně jeden lingvisticko-sociologický problém tu trochu je. Ne vždycky jsou a asi i budou adresátem fakt kokoti, někdy je holt potřeba pálit taky do vlastních řad. Ovšem, jak se ukazuje a jak i ona sama připustila v rozhovoru pro DVTV, kokoti v názvu mohou být někdy trochu řekněme zavádějící a trochu drhnout. Protože primární není nadávat na chlapy. Snadná cesta vede ale do pekla, protože kokotky jsou roztomilým (sic!) označením pro zapékací formičky... (On taky kokot, neboli francouzský cocotte, není nic banálnějšího než hrnec, ale koho to zajímá, že. Zvyk je železná košile a kokot zůstane v Česku kokotem.) Jasně, všichni víme, čím by bylo pro ženský rod adekvátní nahradit… ale nechceme být jako oni! Přece.
A tak mám řešení, které by mělo vyhovovat jak chovankám penzionátu a absolventkám dívčích škol, protože se při něm nemusejí červenat, tak feministkám a intelektuálkám, které si pro trefný a peprný výraz nemusejí jít daleko (protože trochu chceme být jako oni, aspoň někdy, sakrakurvadoprdele). Pi-kotky. Kdo někdy držel háček v ruce, přesně ví, o čem je řeč: pikotky jsou ve skutečnosti taková ta roztomilá "poutečka" lemující okraj přízových a vlněných šatiček, blůziček a čehokoliv. A jako slovní hříčka, která dokáže spojit dvě sprostá slova do jednoho slušného? Netřeba vysvětlovat. Při výslovnosti stačí dát trochu důraz na první slabiku, jen malinko se odmlčet a doplnit příponu (I když vlastně nevím, kde má kokot základ…). V tom je ta čeština krásná. A kandidátek na Pi-kotku roku bude jistě dlouhá fronta, protože gendrově vyváženě si přiznejme, že i ženská může působit jako kokot, byť je to protimluv.
 


Fakt stará

10. července 2018 v 14:26
Pětapadesát, o dva míň a čtyřiačtyřicet. Známe se dlouho, na kafe chodíme občas skoro pravidelně. Místa střídáme. Takže nová kavárna, kde okna svrchu kryjí něžné záclonky s okraji povívajícími nad kvetoucími muškáty, se zdála být dobrá volba. Vevnitř se dá zahlédnout prostý dřevěný nábytek, tlustostěnné sklenice i sympaticky otylé hrníčky. Jdeme? No, holky, sem ne, tady byste se necítily, to je jen pro mladý, zrazuje nás "cetnice". Aha, a proč jako? Je to taková designovka, tak asi proto... Chvilku šmírujeme ve zděšení před oknem jako mávnutím proutku v čase proměněná v děvčátka se zápalkami... Trochu v rozpacích pokračujeme dál, sedáme o pár domů dál - jestli je nebo není pro starý, jen nevíme, a už se k tomu tématu nechceme vracet. přišly jsme probrat děti, práci, hypotéky, cestování (je něco z toho sakra staré téma?!)
Vracím se o týden později, abych si ujasnila, jak vypadá hospoda pro mladý. Pachuť přebíjí počáteční odvahu, vejít dovnitř dokážu až asi za týdny tři. Něžné záclonky povívají, muškáty by potřebovaly zaštípnout, ale pořád udatně kvetou, kávu mi donesou (protože vím, že musím chtít latte macchiato a počkám klidně o deset minut dýl, než na něho něco nakreslí). Nad obrubou brýlí nenápadně šmíruju okolí. Co je tady mladého, když to všechno je posbírané po chalupách a kuchyních už mých babiček? Co objevili nového, jen to, co se už osvědčilo a co funguje. V tom teda zakopaný pes asi nebude. Skoro všechny stolky jsou obsazené. Ano, jsem nejstarší - asi. To není ale hlavní důvod, proč se necítím. Pak mi to dojde. Opravdu skoro u každého stolku někdo sedí. Sám. Nebo i sama. (Časy, kdy se samotná holka v restauraci považovala za lovnou kořist, nebo potvrzenou starou pannu, to podle váhy, jsou asi pryč.) Sedí sami, ale přes své telefony, laptopy a notebooky jsou evidentně zesíťovaní, buď s vesmírem nebo s přáteli face to face(book), protože na něm máte víc přátel, než si myslíte, jak mi pořád píše asi Marek Cukrouš, který nezná pátý pád).
Už to chápu. Na kafíčko s přáteli se už nechodí, bodejť, protože kafíčko si objednat nelze, to je slovo, které se neříká, jinak jste za blbce. Dřív byly hospody, kavárny či restaurace povětšinou místem k opradovému setkávání s kamarády, známými... s lidmi. Dnes jsou místem veřejně sdílené osamělosti. To, že sociální zařízení říká místnosti, kde chce každý být sám, dřív bývalo dobrý vtip. Teď jsme opravdu v haj..u. Humor ale vyprchal a smát se mi nedaří. Tak to jo, na to jsem fakt stará.

Kam dál