Fakt stará

10. července 2018 v 14:26
Pětapadesát, o dva míň a čtyřiačtyřicet. Známe se dlouho, na kafe chodíme občas skoro pravidelně. Místa střídáme. Takže nová kavárna, kde okna svrchu kryjí něžné záclonky s okraji povívajícími nad kvetoucími muškáty, se zdála být dobrá volba. Vevnitř se dá zahlédnout prostý dřevěný nábytek, tlustostěnné sklenice i sympaticky otylé hrníčky. Jdeme? No, holky, sem ne, tady byste se necítily, to je jen pro mladý, zrazuje nás "cetnice". Aha, a proč jako? Je to taková designovka, tak asi proto... Chvilku šmírujeme ve zděšení před oknem jako mávnutím proutku v čase proměněná v děvčátka se zápalkami... Trochu v rozpacích pokračujeme dál, sedáme o pár domů dál - jestli je nebo není pro starý, jen nevíme, a už se k tomu tématu nechceme vracet. přišly jsme probrat děti, práci, hypotéky, cestování (je něco z toho sakra staré téma?!)
Vracím se o týden později, abych si ujasnila, jak vypadá hospoda pro mladý. Pachuť přebíjí počáteční odvahu, vejít dovnitř dokážu až asi za týdny tři. Něžné záclonky povívají, muškáty by potřebovaly zaštípnout, ale pořád udatně kvetou, kávu mi donesou (protože vím, že musím chtít latte macchiato a počkám klidně o deset minut dýl, než na něho něco nakreslí). Nad obrubou brýlí nenápadně šmíruju okolí. Co je tady mladého, když to všechno je posbírané po chalupách a kuchyních už mých babiček? Co objevili nového, jen to, co se už osvědčilo a co funguje. V tom teda zakopaný pes asi nebude. Skoro všechny stolky jsou obsazené. Ano, jsem nejstarší - asi. To není ale hlavní důvod, proč se necítím. Pak mi to dojde. Opravdu skoro u každého stolku někdo sedí. Sám. Nebo i sama. (Časy, kdy se samotná holka v restauraci považovala za lovnou kořist, nebo potvrzenou starou pannu, to podle váhy, jsou asi pryč.) Sedí sami, ale přes své telefony, laptopy a notebooky jsou evidentně zesíťovaní, buď s vesmírem nebo s přáteli face to face(book), protože na něm máte víc přátel, než si myslíte, jak mi pořád píše asi Marek Cukrouš, který nezná pátý pád).
Už to chápu. Na kafíčko s přáteli se už nechodí, bodejť, protože kafíčko si objednat nelze, to je slovo, které se neříká, jinak jste za blbce. Dřív byly hospody, kavárny či restaurace povětšinou místem k opradovému setkávání s kamarády, známými... s lidmi. Dnes jsou místem veřejně sdílené osamělosti. To, že sociální zařízení říká místnosti, kde chce každý být sám, dřív bývalo dobrý vtip. Teď jsme opravdu v haj..u. Humor ale vyprchal a smát se mi nedaří. Tak to jo, na to jsem fakt stará.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 10. července 2018 v 14:54 | Reagovat

Taky bych si myslela, že muškáty jsou pro báby Přechodový...:D

2 kastankajirovcova kastankajirovcova | 10. července 2018 v 15:07 | Reagovat

[1]: No bať, jen objevená Amerika (:-))

3 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 11. července 2018 v 11:42 | Reagovat

Je to prostě divná doba... nejsi stará, jen ještě v pořádku. :) Zařazuji do výběru na téma týdne. :)

4 kastankajirovcova kastankajirovcova | 11. července 2018 v 12:27 | Reagovat

[3]:
Díky za povzbuzení.

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. srpna 2018 v 20:30 | Reagovat

"Veřejně sdílená osamělost" je moc trefný pojem.  Na druhou stranu bych to neviděl tak černě. Kavárna se prostě kromě místa setkávání stala i místem na práci. Podobně jako pro některé staré předválečné bardy, kteří chodili psát do kavárny, aniž by to jakkoli narušilo jejich schopnost se na tomtéž místě večer sejít s přáteli a probrat, co je vše nového "na kulturní frontě". Myslím, že lidé, kteří si chodí posedět na veřejné místo, aby byli odtud ve spojení se světem, ještě nejsou ztraceni. Aspoň doufám, protože já to dělám taky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama